Srpen 2010

Poprvé být šťastná

31. srpna 2010 v 11:08 | Mrs. Koki |  Básně
Já vím, opravdu originální název, ale nic jiného mě nenapadlo. Všechnu svou fantazii jsem vložila do básně. Je o dívce, která...., no, to už si vlastně musíte přečíst.

Lyrická báseň

31. srpna 2010 v 11:03 | Mrs. Koki |  Básně
Tak mě přepadla básnománie. Nevím, jak jinak to nazvat. Budete mít dva články za sebou, protože jsem vymyslela hned dvě básně, ale nechce se mi to dávat do jednoho článku.
Možná vám to bude připadat nesmyslné, ale od toho jsou přece lyrické básně, ne?

Bouřlivé odpoledne

30. srpna 2010 v 12:16 | Mrs. Koki |  Téma týdne
Naše bouřka dostala ohlas na téma týdne, to jsem hodně překvapená. Čekala jsem čokoládu..., ale hlavně, že se povedlo dostat bouřku jako téma.

Snažím se být lepší

28. srpna 2010 v 10:17 | Mrs. Koki |  Můj deníček
Už jsem ve svém životě natropila tolik chyb, že ani nevím, čím mám začít. Ano, bojím se chyb. Ta obdoba, kdy mi to začalo, byla asi týden vzad. A ano, každý má své chyby. Já především. Někdo je žárlivý, jiný zase urážlivý, ale každý má v sobě alespoň špetku dobra, kterou by s radostí věnoval někomu jinému. Když o tom tak přemýšlím, táhne mě k sobě škola, jako kámen ke dnu a už bych ji chtěla mít. Bez ní se cítím jako rybka v nádrži, rybka bez svého moře, jako pták bez hnízda. A když udělám jednu chybu, jakoby se mi život zhroutil. Ale proč? Nevím, co se to se mnou děje, ale vím jediné: že se měním.

Měním se, jako bych byla úplně někdo jiný. Vsadím se, že až přijdu do školy mezi své spolužáky, ani jeden mě nepozná. Přepadla mě melancholie a smutek a já nevím proč. Změnila jsem se. Už nejsem tolik veselá, jako předtím, spíše více přemýšlím, zavírám se v pokoji, odtrhla jsem se od okolního světa. Nechodím ven, ani někdy z pokoje. Připadám si jako z jiného vesmíru a že mi nikdo nerozumí. Že nikdo nedokáže pochopit, co se se mnou děje.

Vy to alespoň pochopíte, že ano?

Náš počítač dostal ERROR

20. srpna 2010 v 14:22 | Mrs. Koki |  Můj deníček
Náš počítač, jaksik hodil error. Brácha našel někde sto let zahrabanou grafickou kartu, a chtěl se podívat, jestli do našeho stařečka pasuje. Nepasovala, tak tam vrátil zpátky tu starou a ouha! počítač se nezapl. Opravil to, nakonec, je to přece počítačový maniak a hrál a hrál. V devět hodin ráno, druhý den to ještě šlo, ale najednou říz buch! a počítač se zhroutil. Když se ho pokoušíme zapnout, nějak divně páchne, jako by se pálil a máme po něm. Je spálený, je fuč, je pryč... teď tento článek píši na maminčiném notebooku a vážně - můžeme tu být jen hodinu a půl. Mamka je strašně tvrdohlavá... když si na tom notebooku udělá nějakou chybu, říká, že za to můžeme my, co jsme ji s tím zase udělali, že nejde internet apod. přitom za všechno si většinou může sama.

No, takovou mamku má asi každý, že? Můžu být na notebooku ještě do tří a pak tam jde brácha. Půjde hrát další svoje hry. Já tu na notebooku mám jen pár her a hraji tam Fashion škola módy, dobrá hra. Teď si ale vylívám srdce svému blogu. Jasně, svému blogu. Škola za dveřmi, já se do ní těším a bude zvláštní, až tam někteří kamarádi nebudou. Pár jich odchází na Gymnázium, jak už jste se asi dozvěděli z dalších článků. Ano, odchází. Mám být ráda, nebo ne? Potom bych řekla, že jsem ráda, i když tam nebudu mít kamarádky. Jsem ráda, že nás bude míň a pár zlobivců bude pryč. Stejně tam ale někteří zůstanou. No, musím to vydržet, že? Ještě tři roky...

Fénomén blogů a jejich rozdíly

19. srpna 2010 v 15:55 | Mrs. Koki |  Moje úvahy
Pokud známe někoho, kdo zná jiné blogy, tak je to řetězová reakce a jde to pěkně rychle. Nespřátelíte, hledám SBéčka a takové věty. Toto je jen příklad, žádné SBéčka nehledám a ani je nechci. Spoustů blogů si myslí, že jsou buď rozdílní, jedineční, nebo stejní. Všichni to píší a píší jak jsou jiní, jak mají jiný život, oprotiva ostatním a tak. Ale všichni mají jiný život. Všichni jsou nějak rozdílní a proto bychom na sebe neměli pohlížet jako odpad nebo co. Všichni říkají, ten výtvor je hnusný, já jsem hrozně protivná a mluví o sobě tak negativně, přitom každý ví, že to tak není. Myslí si, že je IN mluvit o sobě negativně, rozdílně a jinak.

Ano, každý je vážně jiný, ale v něčem jsme přece jen stejní a to z nás dělá člověka. Naše lidskost. A lidskost je velmi důležitá. Ať už pro naše rodiče, kteří nás neustále poučují, nebo pro naše kamarády, kteří se nám snaží pomoct.

Všichni jsou rozdílní - ale mluvit o sobě, že jsem blbá, hnusná, škaredá, to si nechte pro někoho jiného. Protože o to lidi nestojí a vážně o to nestojí. Nechte toho.

Strach vlastně zradí sám sebe a proč v něj věřit?

16. srpna 2010 v 18:09 | Mrs. Koki |  Téma týdne

Ano, strach zradí sám sebe. A jak? Jednoduše. Strach nám dodává odvahu, chceme něco dokázat, něco tím získat, nebo prohrát, něco vyhrát. A pokud chceme něco vyhrát, můžeme buď prohrát, nebo vážně vyhrát. A je to vždy 5 ku 5, protože prohrát a vyhrát můžete stejně tak, jako pověsit prádlo, nebo ho nepověsit. A když máme touhu vyhrát, máme odvahu. Když máme odvahu, máme i strach. Ze strachu se totiž skládá odvaha a pokud máme strach, jsme bojácní a zároveň silní, že jsme se rozhodli tomu strachu čelit. Pokud jde o malé příběhy, rozhodla jsem se jeden napsat, je velice krátký, tak si počtěte:
Lora si vždy myslela, že je v něčem jiná, než ostatní. Všechny holky se bály pavouků, ona ne. Všechny holky se bály výšek, ona ne. Všechny se báli mluvit s klukem, ona ne. Byla jako z jiného vesmíru a stejně nebojácná, jako kluci. Háček byl v tom, že ona nebyla kluk a proto si říkala - Nebojácná. Ale nebojte se, i ona měla strach. Strach ze všech těch testů z Matematiky a z Fyziky. Ale to nebyl opravdoví strach. Tak moc toužila se opravdu něčeho bát, když to přišlo. Ve třídě se objevil nový kluk. Jmenoval se Jiří a byl podle Lory moc hezký. Všechny dívky chtěli jeho a Lora neměla šanci, mezi těmi barbínkami, které se před ním předváděli. Najednou měla opravdu strach. Strach z toho, že ho dostane jiná, než byla ona sama.
Zatnula zuby a když zazvonilo na přestávku, upravila se mířila k Jiřímu.
,,Ahoj, Jiří, já jsem Lora, možná mě znáš..."
"Ne, neznám," pronesl znechuceně a pohlédl na druhou holku, která se na něj culila. Lora ihned nasadila protiútok a zvolala na celou třídu:
,,Hele, ty vypadáš hrozně, Izabelo. Běž se raději umýt do umývárny," holka se rozběhla do umývárny, zatímco Jiří se na ni díval s otevřenou pusou.
,,Proč jsi to udělala? Rachel je fajn..."
Loře se vrhly slzy do očí. Měla strach z neznámého, strach, že se mu líbí.
,,Aha. Já myslela, že tě otravuje. Tak to jsem se asi spletla. Teď ti asi vadí, že tě otravuju já, že jo?"
"Jo, jasně... počkej... nemyslel jsem to tak. Vlastně jsem to nemyslel vůbec, ty sis to tak vyvodila," chytl ji za rameno a zeptal se jí na telefonní číslo.
Lora už věděla, co je to strach a poznala ho. Jen ji zaskočilo, že s ní chtěl Jirka chodit hned tak brzy. A vážně se to stalo....


Zní to jako pohádka, že? Však to taky byla. A někdy musíme věřit na pohádky, abychom ze svého strachu vyvázli.

Škola dovedností, aneb, proč nemáme rádi školu?

13. srpna 2010 v 15:39 | Mrs. Koki |  Moje úvahy
Ó ano, světoznámý název škola, škola, škola. Když se nám zabydlí v uších, cítíme, jak se nám vaří krev. Mně ale ne. Při pomyšlení a školu, se mi krev rozproudí radostí. Podle mě, je škola něco, jako příprava do světa dospělých a kdo to nepochopil, nemá dost vyvinutou psychiku. Nechci tady nikoho obviňovat, ale podle mě, jsou pubertální lidé, děti, mimina... cokoliv..., trochu neinteligentní. Chápu, puberta je puberta, ale nadávat na školu? To jste trochu přešli, ne? Škola nám dává tu možnost se něco naučit, poznat nové věci a zaručí nám možnost krásného života, protože budeme mít dostatečné vzdělání, abychom měli dobrou práci.

A dobrá práce je všechno, i když někteří lidé říkají něco jiného, že peníze nejsou všechno, tak je to jenom proto, že chtějí vypadat moudře, že jsou moudří a hodní. Ale ve skutečnosti se nikdo bez peněz neobejde. Leda tak, kdyby něco provedl a byl by ve vězení. Ale zamysleme se. Vždyť škola nám dává tu krásnou možnost mít krásný život. Všechno se před námi otevírá, i když vás nebaví se učit, musíte, jinak je po vás, totálně po vás. Skončíte u rodičů zabydleni do 40 a až zemřou, co s vámi bude, no? Budete si hledat bohatého chotě?

To se raději budu učit, než se takto znemožním. Jde také o vaši čest. Vím, že teď je moderní se neučit a špatné známky jsou cool, ale když vám říkají třeba šprte, tak je to pocta, protože víte, že všichni vědí, že se učíte a budete mít jednou dobrou práci a nádhernou malou vilku. Prostě, školu bychom měli poctít tím, že se budeme učit. Budeme využívat toho daru, který máme a nebudeme odsuzovat dobrou věc.

Upíří krev nás děsí dodnes

9. srpna 2010 v 16:10 | Mrs. Koki |  Téma týdne
Pokud si vzpomeneme na téma Upíři, nahání nám to někdy i "husí kůži."
Upíři... bájná bytost, možná žila, možná ne, možná žije dodnes. Většina lidí dnes upíry již moc nevídá. Já tedy zatím žádného neviděla. Možná ale, že vy ano. Existují mnoho příběhů o upírech, jenž vysávali krev většinou z dobytka, lidé pak ten dobytek snědli a automaticky se stali upírem. Pokud jde o upíry z hrobů, nevím, ale podle nějakých těch legend se probouzejí z hrobů, ani neví lidé, jak. Proč, taky ano, že? Upíři mají velmi špičaté zuby a já bych se s ním nechtěla potkat. Pokud jste již viděli film "Krotitelé upírů"
tak asi víte, o čem mluvím. Člověk nikdy neví, co na něj vyskočí ze křoví a ani neví, jestli upíři opravdu existují. I když si mezi sebou vyprávějí hororové příběhy, nemusí být pravdivé. Naše děti, se upírů bojí. V noci se dívají kolem sebe, kontrolují, jestli mají zavřené okno a zírají do tmy, než se odváží spát.
Rodiče toto nepochopí. Za jejich časů se asi nebáli upírů. Dnes jsou o nich všude filmy a seriály. Děti je sledují a pak mají strach. Strach z upírů. Já to dobře znám. Když jsem měla sedm, bála jsem se jich. Když jsem viděla jeden srandovní film Drákula, spala jsem jen se zakrytým krkem a i když mi bylo horko, neodkryla jsem se, protože jsem se bála. Zůstalo mi to až do devíti. Ano, zůstalo. Pak to zmizelo, zčistajasna. Bylo to pryč a já se mohla znovu vyspat. Když ale slyšíme legendy o nich, vidíme filmy jako třeba Underworld, všechno se nám vrací. Naše noční můry. Náš strach se vrací a pak vymýšlíme všelijaké modlitby, aby nás upír nevysál. A popis upíra? Nikdo ho neviděl, ale má jistě špičaté zuby: jednou se mi o tom zdálo. Kousl mě upír do krku a já cítila jeho zuby a jak mi vycucává krev a jak mě to šíleně bolí. Pak jsem se sama stala upírem a to byla ta lepší část snu: skákala jsem po domech, ale nikdy jsem nikoho nevysála. Ano, nikdy. Pak jsem se probudila. Pokud slyšíme ryk, máme strach z upírů, pokud tomu ale někdo věří. Traduje se, že upířím sokem je vlkodlak. Čeho se bojíte více? Já osobně vlkodlaka, ale upír je také má noční můra. Nesmíme se nechat ale zastrašit. Pokud si budeme říkat, upír neexistuje, náš strach překonáme.
Obrázek: Forget666

Nudné, prázdninové dny, aneb deník tohoto dne

8. srpna 2010 v 13:52 | Mrs. Koki |  Můj deníček
Asi se teď divíte, že se těším na školu, teď, když je teprve 8.srpna, ale já se vážně těším. Sice někteří odejdou na Gymnázium, ale stejně nevadí. Já se těším do školu kvůli tomu, že se doma jinak nudím. Je tu nuda, nuda a ještě jednou nuda.
Ještě k tomu sedím až do večera na PC a stejně tak mě pak bolí záda. Ale já stejně nepromarním tu příležitost, že můžu být na internetu, proč ne? No jo, brácha je venku a já mám volný počítač. Stahuji hry, filmy a musím rychle, než se brácha vrátí, nebo..., to už si dokážete domyslet, že?
Když si pomyslím, že se třeba na youtube objevila hudba, kterou jsem tak dlouho dávno hledala, jsem z toho na nervy, hlavně, když už tu hudbu nechci. A taky nemám ani hru, která by mě hodně těšila. TS2 už nemám, od té doby, co jsme museli přeinstalovat windows, protože mi TS2 brácha půjčil od kamaráda, ještě s datadiskama. Hrůza, žádná hra než TS2 mě netěší. Neříkám, kdyby nám šel TS3, to bych byla nadmíru šťastná, jenomže i tak, že nám jde Heroes V, se náš stařeček překonává.

Jasně, právě se vypisuji, protože nemám nic jiného na práci. Jen počítač, filmy, hry a to je vše. Jinak nedělám nic jiného, kromě základních potřeb. A psaní je to jediné, co mě teď alespoň trošku těší. A pokud jde o blog, ten mě těší hodně, protože když se podívám na ten design od Anastazi, hned se mi rozzáří úsměv. Ale jen na chvilku, když zjistím, jak divné články tady píši. Jasně, tohle je divný článek. Již lezu do puberty, panebože, chraň mě!

Terminál - film od osoby z Krakozie

6. srpna 2010 v 16:05 | Mrs. Koki |  Moje úvahy
Tento film jsem si zamilovala, i když bych tam také pár chybek našla. Terminál, film, který ještě neměl ani svůj vzor, je to prostě, úplně nový typ filmu, hořké komedie, všeho možného. Řekla bych, že je to i drama, i komedie, akční už vůbec ne. Ale taky bych řekla, že je to film romantický. Když se Viktor zamiluje do jedné letušky, ale ta už má jiného, je to trochu smutné. Ano, smutné to je a taky velmi zábavné. Některé pasáže, jako že je Viktor ze CIA, to mě rozesmálo. Ten uklízeč Gupta byl fakt potrhlý.

Natalia Sadness aneb, jak se malá dívčina dostane na vrchol, jen díky svému hlasu

3. srpna 2010 v 19:13 | Mrs. Koki |  Moje úvahy
Jistě znáte všichni Natálii, jejichž krásný hlas ji dovedl ke slávě. Abych se musela přiznat, její sláva je jen na chvilku. Podle mě jen vteřinová. Když někdo objeví její blog, řekne si: Jej, zase nějaká holka s make-upem, módou a fotkama. Nic jinýho nemáte?
Jistě, že máme. Dominika Myslivcová a její web je také proslulý svým růžovým a foto-románem Holky v balíku. Její růžová povaha a také růžový mozek svědčí o tom, že Natalia Sadness je něco podobného. Musím uznat, že např LadyVanilka je rozdílná. Nemá jen růžovou, jen růžovou a tak. Musím se jí v této situaci zastat. Ale proč jsou vlastně dívčí blogy a Natalia Sadness se svým videoklipem?

Muzikály, které jsem obdivovala, a které obdivuji

3. srpna 2010 v 14:31 | Mrs. Koki |  Můj deníček
Když jsem poprvé shlédla muzikál Kleopatra, byla jsem úplně zmatená. Byla to krása. Ty písně, tak krásné. Právě teď si zpívám Máme svůj Řím. Nádherná píseň. I ostatní nejsou špatné. Jako Dámy vládnou, nebo Narodil se Caesarian.
Poprvé jsme se na to dívali ve škole. Měli jsme Den národů, o kterém jsem vám myslím, již psala a byli jsme egypťané. Tak je jasné, že jsme se museli podívat na muzikál Kleopatra. Poprvé jsem považovala za velký vzor Asterix, Obelix a mise Kleopatra, ale když viděla muzikál, vstoupil on na první místo. Byl ta nádherný. Když umřel Caesar, málem jsem rozbrečela. Ne, vážně. Sice jsme se na to ve škole nedívali celé, protože to má 3 hodiny a něco. Tak jsem si to stáhla a dívala jsem se na to až do konce. Žasla jsem nad tím nádherným koncem a nad hereckým výkonem všech. Také pěveckým. Prostě jsem byla okouzlena. Dívala jsem se na ten muzikál, od začátku až do konce a ještě pořád jsem z něho nezahořkla. Vždy něco nového objevím. Jak se měli rádi Caesar s Kleopatrou. Jak nádherný muzikál. Nemohu si ho vynachválit. Právě tuto chválu jsem si musela vybít a chtěla jsem o ní napsat. Kdybych psala o všech mých pocitech, psala bych o tom až do rána a bylo by rovných 23 stran. Hlavně jsem se ještě nenabažila stránek od muzikálu, které jsou zde. Prostě, ten muzikál miluji. Je krásný.

Příbuzná pýcha

2. srpna 2010 v 17:37 | Mrs. Koki |  Povídky
Vážně jsem se do psaní nějak zabodla, protože píši třeba i 3 hodiny v kuse, ale toto jsem nepsala samozřejmě tak dlouho. Možná 2 hodiny. Přečtěte si kolikrát chcete. Zase z 18. století.

Vzdělání a dokonalost

1. srpna 2010 v 19:26 | Mrs. Koki |  Povídky
Jelikož jsem upadla do spárů 18. století, nechala jsem se inspirovat slavnou spisovatelkou Jane Austenovou a píši povídky z 18. století. Minule jste mohli vidět povídku Vítr a vichřice, dnes je tu poněkud jiná povídka s názvem Vzdělání a dokonalost. Posím, je tady pod perexem, čtěte a čtěte, dokud vám rozum nezbělí. Pokud vidíte uvozovky špatně (obě dvě jsou nahoře), tak je to chyba blog.cz, protože ve wordu to má normálně.