Březen 2010

Někdy koukám jako sůva z nudlí

31. března 2010 v 12:18 | Mrs. Koki |  Moje úvahy
Ach jo! Konečně prádniny!
A přitom na všechno koukám jako sůva z nudlí. Říkám si, že jako sůva z nudlí kouká každý. A vy asi taky (aspoň v to doufám).

Ale stejně. Proč sče něčemu divíme? Protože jsme o něčem nevěděli? Nebo protože jsme prostě udivení? Právě o tom teď přemýšlím. Vy asi ne, protože nejste tak blbí jako já. Prostě o tom teď přemýšlím, že právě to, že se divíme je nějaký smysl. Není to smysl ani zrakový, ani čichový, ani chuťový. Je to smysl našeho vnímání. Vnímání toho, že jsme udivení.
A teď se prvě divím, proč o tom píšu. Někdy jsem asi fakt divná.

Akademie - připadám si jako Pokemón

30. března 2010 v 16:20 | Mrs. Koki |  Můj deníček
Někdy si tak ale vážně připadám. Jindy jsem ráda, že je Akademie, ale někdy jsem tak nakrknutá, že to ani víc nejde. Jako třeba dneska. Mám náladu pod psa. Asi jsem se špatně vyspala. Možná. Pokemón má taky někdy takovou nebo makovou náladu. Nebo spíš jeho hrdinové. Jenom tak pro zajímavost na Pokemóna se nedívám.
Jenom si tak prostě připadám.
A navíc nám do programu na Akademii napsala, že jsme Z hluboka dýchat (gumáci)! To se mi ani nechce věřit! My máme být roboti.
Hrůza... hrůza! A taky nás mevzali na ten balet. Vzali tam místo toho aerobik! Fůj!
Jak jsem byla malá, tak jsem sice aerobik cvičila, ale teď mě štve, že nám to vyfoukl školní klub. A přitom jim to vymýšlela učitelka! My jsme si to vymýšleli sami! A to je na tom to nejhorší. Jsem z toho pořád na nervy.


Modřina

28. března 2010 v 16:00 | Mrs. Koki |  Básně
Zatoužila jsem napsat báseň o mé modřině (já vím, fakt nejlepší téma).
Modřina
Procházím se po chodníku,
nohy šlapou, dupou pomalinku,
snažím se každý krok si vyměřit,
aby se nesmělo nic zmařit.
A BÁC! Pád. Brek. Nejistota.
Moje ruka si bolest hlídá.

Slovo, je jen hlas člověka

28. března 2010 v 13:41 | Mrs. Koki |  Moje úvahy
Náš hlas je skupinou malých hlasíčků?

Když řeknete jedno slovo a dotknete se krku, cítíte malé brnění. Co to je? Je to lidský hlas. Je jedinečný. Každý má svoji hlasovou buňku. Jeden má hluboký hlas, druhý tenký a pisklavý. Nikdy nikdo nemůže mít stejný hlas. Je to melodický zvuk. Stejně jako když něco zpíváte. Slyšíte, jak se slova zřetelně vyslovují. Je to přímo zázrak, že má každý svůj hlas. Ten, kdo o něj přišel, si asi neuvědomoval, jaký je hlas dar. A když si to uvědomil, bylo už pozdě.

Takových lidí upřímně lituji. A chtěla bych jim pomoct, ale nemůžu. Nemůžu jim pomoct.



Info nocování v knihovně

27. března 2010 v 14:01 | Mrs. Koki


Tak jsem dneska přišla v devět hodin a plácla jsem sebou na postel. Prostě hrůza! Byla jsem tak unavená, že to ani nebylo možné. Spát jsme totiž šli až ve 12 a něco hodin. A přitom tam byla večerka 21:30 nejpozději 22:00. A s jedním hasičem jsme hráli flašku. Ne tu sprostou. Tu, jak se u ní dávají úkoly např. Ten na koho to padne musí... chápete ne?
Tak jak my jsme hráli tu flašku, tak jedna moje nejlepší kamarádka byla úplně rudá. Ona se tak smála, že byla rudá. A moje jedna kamarádka se tak smála, že brečela. Dobré ne?
Hráli jsme i násobilku. To vám teď ale vysvětlovat nebudu, pokud to neznáte. Hráli jsme i židle. A taky jsme šli pro poklad. Dělali jsme si takové lampičky, ale foukal vítr a mě to zhaslo. Došli jsme až na hasičárnu, a tam byl poklad. Mé kamarádce to světýlko vydrželo cestou do hasičárny i zpátky a její sestřičce taky.

V pokladu bylo mnoho věcí, ale já si vybrala tyhle:

1) Rámeček na fotku
2) Řetízek
3) Tužku na oči (to jsem dala mamce)
4) Malý zápisníček


Dneska Noc s Andersenem!

26. března 2010 v 14:42 | Mrs. Koki |  Můj deníček
Takže na úvod bych chtěla říct: Konečně mi jde psát!
A k tématu.
Dneska je Noc s Andersenem v knihovně a já se tak těším!
Budou tam pohádky, čtení, hledání pokladu a všechno možné!
Máme si vzít i spacáky a ten kdo nemá, tak mu knihovna půjčí. Já samozřejmě spacák mám. A strašně se tam těším.

Tohle je jenom takový krátký článek. Teď, když už mi jde konečně psát, se možná dočkáte něčeho lepšího. Ale dneska určitě ne.

Škola, no - co bych řekla?

23. března 2010 v 16:10 | Mrs. Koki |  Moje úvahy
Škola je pro mě jako příprava na skutečný svět. Ta nás všemu naučí (samozřejmě až po rodičích) a ukáže nám, jak se co děla (taky až po rodičích). Prostě je to pro mě příprava na budoucnost. Příprava na to, že jednou budu muset pracovat, brzy vstávat a živit rodinu. Naučí nás také chování a různým etickým vlastnostem. Škola nás naučí, co máme dělat a co ne. Pro mě to nikdy nebyla mučírna, jak někteří říkají. Ale byla to pro mě nekonečná možnost se vzdělávat. Měli bychom být rádi, že škola vůbec je. A kdo chce skončit jako bezdomovec, klidně. Já mu v tom nebráním.

Múza je na inspiraci?

20. března 2010 v 14:40 | Mrs. Koki |  Moje úvahy
Pokud má umělec svoji múzu, tak mi ji nemůžeme mít, protože nejsme umělci? Múza je něco jako inspirativní bytost, která vám pomáhá dostat nápad (neboli inspiraci). Já někdy nápad mám, ale není to vinou múzy. Nebo snad je? Máme každý svou nějakou skrytou múzu, která nám dává inspiraci a nápady na nové dílo? Možná. To nikdo neví. Možná, že stojí právě teď za mnou nebo vedle mě a dává mi nápad napsat o tomto článku. Možná, že se na mě teď směje a dává mi další nápad.

Procházka blogem

20. března 2010 v 12:49 | Mrs. Koki |  Moje úvahy
Jen tak jdu a procházím se virtuálním světem. Světem internetu. Pokud je svět virtuální, asi není skutečný, ale pro mě je blog něco jako dítě nebo sestra o kterou se starám. Procházka blogem je asi něco nového, co jsem udělala. Prohlédla jsem všechny rubriky, přečetla si všechny články a je to k něčemu? Možná k ponaučení.
Ale jinak si myslím, že je to k velkému zmatku, protože když si čtete svůj vlastní blog, tak najdete hodně chyb. Hodně chyb na které byste i radši nepřišli.
Svůj blog beru jako můj virtuální svět. Svět zázraků a mimořádných věcí.

Dívka (nevím, jak jinak to nazvat)

20. března 2010 v 12:37 | Mrs. Koki |  Moje výtvory
Další z mých výtvorů. Konečně jsem se zmohla na to, vzít do ruky pastelky a tužku a něco jsem nakreslila. Jednoduché, nezajímavé. Oči a pusu jsem odflákla, tak to bude vypadat, jako z Witch, ale jinak si myslím, že je to dobrý.

Obrázek


Konečně mám Příšerky s.r.o

19. března 2010 v 16:26 | Mrs. Koki |  Můj deníček
Konečně! Stáhla jsem si Příšerky s.r.o a jde to! Super! Mám ten film moc ráda.
Saliven je super taky. A kuliočko je nejlepší!
Vazovszky je to kuliočko. Asi ho všichni znáte.

A ta jeho věta:

/cituji/ Ahoj, dobré ráno všem ve městě příšer je právě 5 minut po 6 hodině ranní, máme příjemnou teplotu 18 stupňů, což je dobrá zpráva pro plazy a vypadá to, že dnes bude skvělí den na válení se v bikinách nebo prostě roscvičení těch špeků, co se tady válí na posteli! Vstávej Saly!

Já z toho nemůžu *směje se až se za břicho popadá* Tak nic no, já vím krátký článek, ale prostě jsem to potřebovala napsat.

Krása jara... ach ta krása!

19. března 2010 v 14:49 | Mrs. Koki
Když se podíváte ven z okna, co vidíte?

  • Přírodu zalitou nádhernými květy
  • Nevidím nic, jsem slepý
  • Vidím supermarket a nákupní vozíky
Já mám možnost 1.
Jsem z malého města a přímo před sebou mám krásnou louku. Ach, jak nádherné to je, když se podívám z okna. A na počest jara jsem složila báseň.

Spamy, bLoGíSkY, reklamy, hlásni...

18. března 2010 v 18:21 | Mrs. Koki |  Autorská práva
Spamy, spamy, spamy, spamy, spamy, spamy... tohle je teď na našich blozích. Spamy nesnáším a hlavně Hlásni pro mě tady http://xxxxxxxx.blog.cz a tady http://xxxx.blog.cz děkuji mocinky
:-*!
Katastrofa! Prosím, neupalte mě zaživa a přestaňte! Neusekněte mi hlavu ani ostatním blogům!
STOP!
Demonstrace! Stop spamům, reklamám a hlásíQům!
Kdo je pro?

Sranda má být (ale někdy ne...)

17. března 2010 v 18:36 | Mrs. Koki |  Moje úvahy
Sranda je sranda. To ví každý. Někdy je sranda jen pro zalepení nějaké mezery, jindy je to s přátelství.
Když je sranda jen tak, ze srandy (...), tak je to prostě sranda (už zase...), ale když si dělat srandu z někoho něčím, co je proti němu, není to dobré.
Je to příšerné. Vidíte to na namyšlených lidech. Posmívají se ostatním, snaží se je ztrapnit a zničit.

Někdy má prostě kamarád špatnou náladu a nemusí srandu pochopit. Pak je taková výmluva ,,Nerozumíš srandě" nebo ,,To byl jen vtip!" a to je právě ono. To někdy kamarád neunese. Už mockrát se mi to stalo, ale nebyla jsem v roli oběti.

Byla jsem činitel.

Kárání je pro nás

16. března 2010 v 17:17 | Mrs. Koki |  Moje úvahy
Když vás někdo pokárá, nedělá to pro sebe, nýbrž pro vás. Někdy není důležité, že vás to bolí, ale že se z toho vezmete ponaučení, že už nikdy nesmíte to a to.
Typické věci:

Rozbila jsem nádobí (nemůžu za to)
Byla jsem drzá (proč ne?)
Mluvila jsem sprostě (je to in!)
Něco jsem pokazila, rozbila (však se to koupí znovu)
Normální průšvih - obtěžování jiných lidí, utahování, hádání se (nemají si začínat)

Otázky a odpovědi jsou prostě typické.
První je čin a druhé (v závorce), co si myslíme my.

A teď co si myslí rodiče:

Můj potomek rozbil nádobí (takový krásný servis!)
Můj potomek byl drzý (co si myslí? Já jsem jeho rodič!)
Můj potomek mluvil sprostě (takhle se přece nemluví
k třetímu činu - toto říkají staromódní rodiče, toto dnešní
(cos to řekl/a?)
Můj potomek něco pokazil, rozbil (musíš pomalu!)
Normální průšvih - obtěžování jiných lidí, utahování, hádání se (panebože, co jsem to vychovala...)

Podle mě jde jenom o to, vzít si z toho ponaučení.

Z tohoto článku si vy vezmete ponaučení, že rodiče nás nebijí jenom proto, že chtějí, nýbrž aby nás vychovali.

Slib - prosba nebo spoleh?

16. března 2010 v 16:05 | Mrs. Koki |  Moje úvahy
Poslední dobou jsou tu samé úvahy a žádné výtvory. Nevadí. Úvahy jsou důležitou věcí na blogu. Moje myšlenky stále sílí a postupně se dostávají až k těm největším cílům. To jsou myšlenky - to je myšlení.
A úvaha o slibech? Sliby jsou sliby a nevíme, jestli se na nás lidé prostě spoléhají nebo že nám věří. Někdy se na nás spíš spoléhají, někdy nám ale věří. Důvěra je mezi přáteli důležitá. A když důvěru zklamete, můžete dostat druhou šanci nebi nedostat nic. Kamarád vás odežene. Můžete si za to sice sami, ale je vám to líto a chcete to napravit. Napravení lhaní není lehké. Já jsem to sama zažila z jednou mojí kamarádkou.
Spoleh je někdy chyba v přátelství, jindy je to správně v rodině. Věta spoléhám na tebe, je někdy zlá, někdy důvěrná.

To nikdy nevíme.

Když jdu sama, přemýšlím...

15. března 2010 v 19:21 | Mrs. Koki |  Moje úvahy
Někdy, když jdu sama, přemýšlím o životě a o lidech. Přemýšlím o sobě, o mé rodině, o mých kamarádech a nepřátelích. Přemýšlím... cokoliv jiného bych chtěla dělat, ale copak to jde? Když si nemáte s nikým povídat? Když jdete sám... můžete si povídat sami se sebou, ale to by se na mě dívali jako na blázna.

Proplouvám životem

14. března 2010 v 12:54 | Mrs. Koki (autorka blogu) |  Moje úvahy
Vždy se snažím, aby mi všechno vyšlo. Není to chyba? Někdy mám strach, že jsem všechno zkazila a jindy mám strch, aby můj úspěch nezranil jiné. Někdy je mlj úspěch zradí, jindy ho oceňují. Svět se točí pořád dokola a život je pořád dokola.
Uběhne rok, po něm zas další a pořád se děje to samé. Jako by se na konci roku zase čas vrátil a všechno by se opakovalo.

Svoji fantazii si hlídám

13. března 2010 v 19:27 | Mrs. Koki (autorka blogu) |  Moje úvahy
Ze svoji fantazie mám někdy užitek a někdy bolest. Někdy obojí. Ale nikdy jsem z toho neměla zármutek. Kdo by ho taky měl? Je to jenom kousek fantazie, která se náhodou zabydlela ve vaší mysli. Náhodou se tam přistěhovala. Náhodou tam teď právě je. Ale, jak někdo řekl: ,,Nic není náhoda." To si pamatujeme snad už od dětství. Takže fantazie není náhoda? Je to nějaká genetická vada nebo jsme to prostě my?

Žádná výhra (nevadí)

12. března 2010 v 15:01 | Mrs. Koki (autorka blogu) |  Můj deníček
No nic! Aspoň jsem si zasoutěžila. Mě takové věci totiž vůbec nevadí (ne, vůbec...), protože jsem si už zvykla snášet prohru (no, jistě ehm!). Proplouvám mezi soutěžemi různého zaměření, různého vkusu a zatím, jsem si na všechno zvykla. Přesný popis situace v celém článku.